Velký Javor
aneb dobytí nejvyššího vrcholu Šumavy
| Region: | Šumava |
| Start: | Špičácké sedlo (Železná Ruda) |
| Cíl: | Špičácké sedlo (Železná Ruda) |
| Kilometrů: | 53 (45) |
| Mapa: | 1263 x 1294, 953 kB |
| Výškový profil: | 787 x 496, 20 kB |
Popis trasy
Vyrazíme ze Špičáckého sedla - výchozí bod turistických tras, kde je možno za poplatek ponechat auto. Alternativně je možné vyrazit ze Železné Rudy což má tu výhodu, že při návratu nemusíme zdolat závěrečné stoupání na Špičacké sedlo, které je opravdu docela výživné. Při sjezdu do Železné Rudy dáme pozor na rychlost a pěšáky, kterých je zvláště v letní sezóně dost. Na křižovatce se vydáme doprava směrem ke státní hranici. V Alžbětíně hned u prvních domů odbočíme vlevo na cyklostezku, která nás dovede až k hraničnímu přechodu. Místní zajímavostí je, že zde státní hranice protíná budovu vlakového nádraží.
Na německé straně pokračujeme po kostkách pořád rovně až dokud se po mírném sjezdu nedostaneme k hlavní silnici, kterou u benzinky opět přejedeme a po její pravé straně pokračujeme po cyklostezce směrem na Grosse Arber. Trochu se od silnice vzdálíme a na křižovatce několika cest musíme správně zvolit tu, kterou se vydáme dále. Toto místo je na mapě označeno zeleným číslem 1.
Možností jak pokračovat je několik, profil terénu odpovídá zeleně označené trase, ale po te oranžové to bude podobné a dokonce ji doporučuji, protože na té zelené je jeden úsek lesní cesty vysypán poměrně hrubým štěrkem a jízda po něm není zrovna příjemná o možnosti poškození pneumatik trekingového kola nemluvě.
V okamžiku, kdy dosáhneme opět hlavní (asfaltové) silnice, máme slušnou část stoupání za sebou a navíc možnost krátkého odpočinku. Vystoupáme pár stovek metrů směrem doprava k Velkému javorskému jezeru. To je možné celé objet, ale místy je to trochu triálek a o víkendu je na cestě dost pěších takže je potřeba to zvážit. Vjezd s kolem tam však zakázán není, takže kdo chce, může si jezero objet, je tam hezky.
Po prohlídce jezera (a popadnutí dechu) můžeme pokračovat. Spustíme se po asfaltu kolem místa, ze kterého jsme se před chvílí vynořili z lesa a pokračujeme na nejbližší křižovatce doprava nahoru. Toto je nejméně příjemná část výletu. Zhruba dva kilometry do slušného stoupání v plném provozu. Naštěstí je německý asfalt naprosto "bezdírový" a řidiči slušní a ohleduplní. V tomto se u nás ještě máme co učit...
Po projetí skoro 180 stupňové levé zatáčky s můstkem přes potok je to už jen pár metrů k místu odbočení z hlavní silnice do lesa. Je zde vyasfaltována menší plocha vedle silnice a je to poslední asfalt, který až do zdolání vrcholu uvidíte. Dále už není moc kam zabloudit, jeďte ve směru značek a nenechte se zlákat občasnými odbočkami do lesa, které sice také vedou na Javor, ale poněkud obtížnější trasou. Držte se lesní cesty a přestože v jednom úseku docela slušně klesá a budete lehce nervózní ze ztráty těžce vydobyté výšky, nakonec vás dovede až do sedla mezi Velkým a Malým Javorem.
Sedlo mezi oběmi vrcholy hory je poslední místo kde je možné si odpočinout. Možná jste si všimli, že přestože se skalnatý vrchol docela přiblížil, je pořád docela vysoko. Je to pravda, v posledních dvou a půl kilometrech překonáme převýšení téměř 250 m. Ten kopec se dá buď vyjet nebo vytlačit, něco mezitím jen těžko. Chce to začít rozvážně :-)
V okamžiku kdy se před vámi vynoří teď již obrovské kopule hvězdárny a rádiové věže máte sice to nejhorší za sebou, ale nepolevujte v úsilí a za občasného povzbuzování pěších se vydrápejte i úzkou pěšinou až těsně pod vrcholovou skalku. A je to, jste nahoře. Nejvyšší vrchol Šumavy byl dobyt! :-) A když se rozhlédnete kolem, poznáte, že to stálo za to. K tomu si ještě můžete přidat, že většina turistů kteří kolem vás poskakují s fotoaparáty se nechala vyvézt lanovkou a pocit uspokojení bude dokonalý :-)
Až se dostatečně pokocháte, prolezete všechny tři vrcholová skaliska a prohlédnete z ptačí perspektivy Malé javorské jezero, můžete vyrazit směrem dolů. Kdo umí, může to pustit a hezky si sjezd do sedla mezi Javory užije. Kdo neumí pojede hezky opatrně s vědomím, že sklon svahu naprosto spolehlivě postačuje k dosažení rychlosti potřebné k totálnímu umrtvení při kontaktu s okolními stromy. Tak prosím opatrně.
Záměrně jsem napsal "sjezd do sedla", protože v době kdy jsem tuto trasu projížděl jsem se poněkud zpronevěřil své zásadě "Žádné zbytečné trialové úseky" a nevědíc co mne čeká jsem odpočil zhruba v polovině sjezdu do sedla doprava do lesa po turistické značce vedoucí k chatě pod vrcholem Malého Javoru. Což o to, k té chatě je to ještě brnkačka, ale pak začne pravé dobrodružství :-) Cesta se prudce kloní dolů, kameny velikosti hlavy patří k těm menším a je jimi pokryta celá šíře stezky. Pokud náhodou ne, je místo nich přes cestu kořen jako lidská noha. No, znám takové co se v takovém terénu vyžívají, mě to moc nesedí. Odměna je však sladká - viděl jsem všechna šumavská ledovcová jezera, ale tohle je podle mne ze všech nejhezčí. Strmá jezerní stěna končí někde v nebi poblíž místa, kde jste ještě před půl hodinou koukali dolů. Lidé tam nahoře vypadají jako mravenci. Kolem jezera projedeme do lesa a po krátkém sjezdu a dlouhém "dokopci" přes osadu Mooshutte dorazíme na křižovatku v Brennes.
Pokud se vám představa jízdy terénem připomínajícím koryto potoka popsaná v předchozím odstavci moc nezamlouvá, máte možnost nepokračovat ze sedla mezi Javory dolů k Malému javorskému jezeru, ale po cestě kterou jste přijeli na vrchol jet zpět až k Velkému javorskému jezeru. Je to pohodový sjezdík a neměla by vás překvapit pasáž kde je potřebné se trochu opřít do pedálů. Kolem jezera profrčíme dále po asfaltu a mírným stoupáním po zhruba čtyř kilometrech dorazíme ke spodní stanici lanovky na Javor. Stejným směrem po silnici přijedeme až na křižovatku v Brennes, kde se spojíme s těmi, kteří si ten trial kolem malého jezera nenechali ujít. Úsek od Velkého javorského jezera do Brennes je v mapě označen fialovou barvou.
Nějací borci prý pokořili Javor po cestě, která je v mapce označena modrou barvou. Vzhledem k tomu jaký musí mít ta cesta při své délce a převýšení sklon si ji raději necháme na jindy, ostatně nahoře už jsme byli. Pokračovat z křižovatky v Brennes můžeme celkem třemi cestami, příjemné je, že všechny vedou z kopce a všechny nás zhruba po sedmi kilometrech také dovedou do Bavorské Rudy. Zelenou barvou je v mapce označena cesta po silnici, kompletně asfaltová. Cesta vedoucí po úbočí hřebene vlevo je také příjemná, šotolinová lesní cesta s pěknými výhledy do údolí. Cestu směrem vpravo od hlavní silnice jsem netestoval.
Po příjezdu do Bavorské Rudy můžeme klidně použít hraniční přechod pro automobily, na cyklostezku do Alžbětína se dá najet těsně za celnicí. Závěrečné stoupání zpět na Špičacké sedlo je prověrkou fyzických sil, ale pokud jste nechali auto dole v Rudě, máte vyhráno.
V Praze 10.8.2006.
Poslední změna: 3.11.2006.
